Deník jedné malé ztracené existence

Co vice mohu k tomu rici, co vice mohu udelat? Ztracena bez prekladu, ztracena v temnote, navzdy ta temna a navzdy cynik. Kam se kouknu, tam me nemaji radi, anglicanka proklela moji anglictinu, svycarsky spoluzak z kurzu se chova, jako bych byla carodejnice. Pro jistotu jsem dnes osmkrat slysela, ze ma pritelkyni... Oooo, jak se rychle mohou veci menit, nyni to vidim. Ted jsem ja ta, co neco chce. Nebo nekoho, asi tak vypadam, rikam vam, deti... Usmev se nevyplaci. Puvodne jsem mela jet domu v sobotu, mozna jeste zustanu... Puvodne jsem chtela napsat, abyste se usmivali a zkusili par dni jit proti proudu a nemit na verejnosti sluchatka v usich, ale nemohu vas zivot ridit. TAkze s panem Bohem, delejte si co chcete, klidne se poveste na strop, ale u me si pozdeji nestezujte!!!

Ja pisi vam, co mohu vice, co jeste mohu dodati,

ted vim, ze mato pravo sice,

me s pohrdanim souditi,

vsak jeste verim, nestastnice,

ze me vas nestoudny a prisny soud

bude chtit bez povsimnuti zavrhnout.

Nejprve mlceti jsem chtela,

a verte, nebyla bych denik psala,

kdybych jen stin nadeje mela.

Stin nadeje maly jen, ze slunce prichazi s novym dnem,

vsak nadeje mi zadna...

Ted uz to vim,

vim, ze slunce se toci, kam ho vrha stin

a ze neni to naopak.

Nyni ja musim do ztracena hledet,

do te nicoty, z niz jsem stvorena,

a nezalezi na tom, zda chci vedet,

proc byla jsem driv nevinna...

Ted ztracena a sama,

tak sama jak byt muzu jen,

ted chtela bych byti ta spravna dama,

ta, co zna skryty smysl ziti kazdy den.

Zel Bohu, nejsem. Nejsem zhola nic,

ma existence nahnuta je,

ja udelat nemohu vic...