Švankmajer?
A proč se o něm zmiňuji? Ne, Švankmajer mi není bohem, ačkoli je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů čehokoli. Miluji jeho pohyblivé obrázky. Něco z Alenky speciálně. Nejraději mám scénu, kdy přerostlou Alenku vlečou kostřičky po chodbě. Ach! Vypadá tam přitom tak panenkovatě... A to se mi na tom tolik líbí.
Dnes jsem byla v Národním Divadle, na Hoffmannových povídkách. A víte co? U Cyrana z Bergeracu jsem brečela. Ale tady tohle byla fascinace, zvláště během povídky o dívce-robotovi. To bylo tak... tak Švankmajerovské! Ach. Vzdávám všechnu čest naší herečce. Měla jsem chuť se postavit a tleskat během představení. Bohužel společenské normy mi nedovolili ani postavit se na konci jejího výstupu. A potom už bylo pozdě a ten okamžik byl pryč. Ale něco tolik dokonalého jsem neviděla hodně dlouho. No, naposledy při Baletománii, když mi jezdil mráz po zádech při tanci Ludvíka XVI.
Asi je to můj osud. Umění miluji, zvláště tenhle druh. A hudbu! Ach. Ta hudba dnes... Offenbach byl mistr.
Ano. Mívám špatné sny. Ale teď se bojím... Ne, nebyl to sen. Spíše mučivá představa. Bojím se o *Anděla*. Nesmějte se. Bylo to špatné. Ne předtucha... Spíše jsem si vysnila další možnost se mučit. Ale nesnesu pomyšlení, že mu něco je. A ... brrr... měla jsem... zdání..., že nakráčel do kolejiště. Upřímně doufám, že jsem se jenom zbláznila. A to je asi nejpravděpodobnější, vídám postavy tam, kde žádné nejsou - stojí vedle mě, když otočím hlavu, nikdo nikde není; stojí na druhé straně chodníku a když do nich omylem narazím, tak tam nejsou... Ne, nemluví na mě. Prostě někde jen tak stojí v mém poli periferního vidění a když na ně zaměřím oči cíleně, tak tam jednoduše nejsou. Nemluví. Nehýbou se. Jsou to jen statické body, co tam vlastně nejsou. A i když vím, že je to směšné, bojím se jich. Bojím. A taky se bojím, že *Andělovi* něco je. A že ty přeludy přijdou a budou mluvit... Moc s *Andělem* nekomunikujeme. Pravda, Kitty. Ale když, tak to za to stojí. On je zlatíčko. Nikdy, i kdybych potkala kohokoli, nikdy do nejdelší smrti nepotkám někoho, kdo bude mnou vnímán jako on. Už jsem s ním dlouho, nejsem bláznivě zamilovaná, tou fází jsem prošla. Ale pocit zůstává stále stejný. A stále stejně neměnný. Vím, že až zmizí z mého života on, *Anděl*, zmizí mi všechen smysl života. Jsem sobec, přeji si, aby se to nestalo. A pak si přeji, aby se to stalo co nejdříve, abych měla více času pro vyrovnání se s tím. Miluji ho. Nevratně. Ale vím, že lidská mysl je limitovaná. Až odejde, jednoho dne zapomenu, protože nebudu chtít vzpomínat. Nebudu chtít vzpomínat, tím se vzpomínky ničí. Mění se tím. A já chci, aby zůstaly nezničené do mého posledního dne. Chci ho vidět a slyšet ve své hlavě až budu umírat, vidět před očima jeho texty. Vím, že i když zapomenu v tom mezičase, s přicházející smrtí přijde i můj *Anděl* zpět ke mě. Nesmím zničit ty nejhezčí vzpomínky, co mám. A musím si opatrovat svůj jeden jediný a jedinečný smysl života, svého dokonalého snílka, který najde lepší svět a díky kterému musí existovat něco, jako je nebe. Věřím tomu. On promě dává naději i ostatním lidem.
Zní to jako klišé. Ach. To jem nechtěla. Ale ne vždy se všechno povede, jak má. Vím, že je on v pořádku. Musím se mu ale brzy ozvat. Myslím, že bych jinak umřela.
Nejhorší je nevědět.
