Deník jedné malé ztracené existence

Aneb To, co vám nikde neřeknou. 

 Hledat asi nový start. Ale všechno dobře věděl, když pak pryč sám šel, mě srdce si s sebou bral.

 Můj pokoj vypadá jak po nájezdu Vogonů a já mám chuť schovat hlavu do ručníku a po špičkách z něj zase vycovat; nicméně se zdá, že si mě už ty věci všimly a já je budu muset v následujícím týdnu uklidit.

 Nevím sice, o čem jsem to posledně chtěla ještě mluvit, ale mám celkem dobrou představu.

 Vzbuďte se. Koukejte kolem sebe! Smějte se anebo brečte. Jen neignorujte.

 Proč jsem stále ještě s Andělem a proč jsem nakonec poslala cizímu člověku svoje fotky.

Jo, a taky proč budu blokovat všechny nové internetové známosti, kterése mě během prvních dvaceti vět zeptají, jestli nosím školní uniformu.

 První? ACTA. Potom? SOPA. Ještě dál? PIPA. A konec?

NIPA. NO INTERNET FOR ANYONE.

Here we go. You're welcome.

 Smůla, že už si to nepamatuju.

 Jo. A šťastný a veselý!